pondělí 30. září 2013

Houby kam se podíváš. A co s nimi?

Podzim je tu a už to asi neukecáme... Podzim nemám ráda, protože začíná zima, musím opět vrstvit oblečení, začít pomalu topit, tma je už brzy, atd. Jedno velké pozitivum začínajícího podzimu z mého pohledu je ale to, že rostou houby. 

Baví mě jet do lesa, sbírat houby, užívat si ten klid a mír. A teď se opravdu urodilo hub hodně, takže jsme nezaváhali a nasbírali si. Dva víkendy po sobě jsme byli na dosah lesa, takže jsme toho řádně využili. Nejdřív jsme byli v Orlických horách, kde nám celý víkend lilo, ale i tak jsme šli sbírat. Houby jsme našli, ale sbírat a potom čistit mokré houby není úplně největší zábava:). Další víkend jsme byli s kamarády na Vysočině, na Svratouchu, kde rostou houby téměř vždy, a když rostou, tak hodně. A nebylo tomu jinak. Neměli jsme moc času chodit po lese, ale když jsme se tam jen prošli cestou na hru a potom zpět, mohli jsme hříbky sbírat kosou. Potom už jsme museli přestat koukat kolem sebe, protože jsme je neměli kam dávat - plnej koš, plná taška, skoro i plný kapsy:).


Po houbaření přichází zasloužený trest - čištění a zpracování hub:). Ideální, když přijedete z alkoholického víkendu, vyházíte tašky plné mokrého a zabláceného oblečení a strávíte romantický večer (a noc) čištěním a krájením hub. Tohle vážně nemusím, ale nedá se tomu vyhnout, pokud to nechci zase hnedka otočit do popelnice. Pořád mě asi ale víc baví to sbírání, proto tohle jsem ochotná přežít. Je ale pravda, že když jsme takhle strávili dvě neděle po sobě, oba jsme se s Vaškem zařekli, že není třeba sbírat houby každý víkend:)).

Musela jsem ale vymyslet, co s těmi houbami udělám. Sušené doma ještě mám, zamrazit se mi to všechno nechtělo, protože jsem chtěla udělat i nějaké pokrmy z čerstvých hub. Nakonec to dopadlo tak, že jsem toho udělala hromadu, jedli jsme to dva týdny a Váša řekl, že už asi houby nějakou dobu jíst nebude:D. Takže pro inspiraci jen ve stručnosti napíšu, co všechno jsme z hub vyráběli:).

Houbová omáčka
Recept mám od mamky a je to nejlepší houbová omáčka, kterou jsem kdy jedla, tu bych vážně asi mohla jíst každou chvíli. Udělá se základ na omáčku s cibulí (máslo + cibule + mouka v hrnci), potom se to zředí vodou, přidá se bujon (houbový nebo zeleninový), osolí se, opepří a nechá se povařit. Vedle si v hrnci uvařím houby s kmínem, potom je přidám slité do omáčky a vařím společně. Ředím to mlékem, ale lze i vodou/vývarem. Dochutím - sůl, pepř, tymián. Nakonec to zalévám šlehačkou nebo smetanou na zahuštění a hlavně na skvělou smetanovou chuť.

Smaženice
Klasika, nejlepší když jsou houby čerstvé. Na cibulce osmahnout houby, přidat vejce, dochutit. Nejlepší je s topinkama.

Houbové italské rizoto
Dělám ho podle Itala - http://www.sitalemvkuchyni.cz/recept/Risotto-con-funghi. Buď si ho dáváme jen samotné třeba se salátem a nebo jako přílohu. Dávala jsem ho jako přílohu ke kuřecímu plátku/rybě caprese (se sušenými rajčaty a mozzarelou).

Bramboračka
Uvařím si v hrnci brambory nakrájené na malé kostičky s kmínem a solí. Potom k nim přidávám zeleninu (dávám většinou jen mrkev,brokolici, celer nemusím) nakrájenou na menší kousky, když je třeba, dochutím bujonem, přidám povařené houby, nakrájenou chilli papričku (aby byla pikantní, není nutné), dochutím majoránkou, solí, pepřem, drceným česnekem, lze ředit - zjemnit - mlékem.

Houbové bramboráky
To byl spontánní nápad, který jsem si ani nehledala v žádné kuchařce, prostě jsem do těsta na bramboráky namíchala předvařené houby. A bylo to opravdu mooooc dobré!


Obalované kloboučky v pivním těstě
Nechtěl se mi dělat trojobal, takže jsem obalila spařené kloboučky hříbků v hladké mouce a potom v těstíčku z mouky, piva a vejce + koření. Smažila jsem je a podávala s vařenými bramborami. Chutnalo mi to opravdu víc než klasický trojobal.

Zbytek hub (a že jich nezbylo málo) jsem povařila, slila a zamrazila. Na houby letos ještě určitě vyrazíme a uděláme si zase nějaké chutné pokrmy, ale je asi pochopitelné, že vzhledem k tomu, že jsme dva týdny žili v podstatě jen na pokrmech uvedených výše, chceme se chvíli radovat z jiných pochutin:D.

Každopádně mám ale ještě chuť vyzkoušet nějaká nová jídla, takže když k tomu dojde, podělím se o recept.

úterý 3. září 2013

Pořádná domácí nakládačka

Nakládané hermelíny

Už dlouho jsem se na to chystala, ale teď jsem se konečně odhodlala a naložila jsem svoje první hermelíny. Nepopírám, že mi dost pomohlo malé popostrčení v podobě balení hermelínů na nakládání, které jsem dostala k svátku. Ideální nádobu (od velkých oliv) jsem už doma měla, takže chybělo jen dojet na zahradu otrhat něco málo chilli papriček:).

Pročetla jsem spoustu návodů a nakonec jsem usoudila, že je to v podstatě na každém, jak si to naložit, každému chutná něco jiného. 

Já jsem zvolila pro začátek variantu - cibule, česnek, hoodně chilli, barevný pepř a použila jsem i směs koření, která byla součástí balení. Ještě jsem přidávala trochu červené papriky, bazalku a rozmarýn.

                                      

A postup? Jednoduchý, jak jinak;), každý hermelín jsem přepůlila, dovnitř jsem natřela olej smíchaný s kořením, nakladla dovnitř na plátky nakrájený česnek, na kolečka nakrájenou cibuli, bazalku, nakrájenou chilli papričku a nacpala jsem to do sklenice, mezi jednotlivé hermelíny jsem plnila to samé a takhle jsem udělala postupně všech 5. Nakonec jsem to až po vrch sklenice zalila olejem a dala do lednice zrát. 

                                       
       
Pikantní ochucený olej

Přivezla jsem si z dovolené krásnou lahev od brandy, kterou jsme tam vypili, a to s jasným plánem. Rozhodla jsem se, že část své úrody chilli papriček využiju na vyrobení ochuceného oleje.

Koupila jsem si dobrý olivový olej, do lahve od brandy jsem naházela několik stroužků oloupaného česneku, několik celých malých chilli papriček, jednu velkou nakrájenou, snítky rozmarýnu, kuličky barevného pepře a vše jsem zalila olejem. Ačkoliv jsem četla, že lepší je olej i s dalším obsahem ohřát, aby se uvolnily všechny chutě do oleje, ale rozhodla jsem se, že nejdřív to zkusím takhle čerstvé, protože mě vážně zajímá, jak moc to ten olej ochutí.

                                      
      
Nechávám zrát všechny výtvory a potom poreferuju.

Rozlučková večeře pro ségru

Ségra ve čtvrtek odjíždí na minimálně 8 měsíců do Austrálie. Nejspíš se tam ale bude chtít zdržet dýl a já se tam nejspíš nepodívám (pokud nezměním přesvědčení a nezačnu šlapat).

Takže jsem jí chtěla ještě před odjezdem udělat dobrou večeři. Ne českou klasiku, protože stejně nic takovýho pořádně doma nejíme, protože jí tím určitě budou před odjezdem zásobit všechny babičky a tetičky a postarají se o to, aby ségra odjela jako pořádnej knédl:).

Takže já jsem se rozhodla pro něco rychlého, co stihnu spíchnout po příchodu z práce, něco co třeba ještě nejedla a něco, co si u protinožců hned tak nedá... i když kdo ví, třeba právě tohle si tam dá na každém rohu:-).

Jelikož se mi doma na zahradě podařilo vypěstovat krásnou dýni hokaido, polévka byla předem jasná.


Dýňová polévka

Ingredience:
- dýně hokaido
- cibule
- 2 stroužky česneku
- smetana
- kousek másla
- kari
- sůl, pepř
- třtinový cukr
- chilli paprička
- zeleninový vývar

Je to jednoduché jako facka. Tuhle polívku jsem nikdy předtím nevařila, ale není se fakt čeho bát.

Nejvíc času mi zabralo porcování a loupání dýně. Ten postup musím asi zlepšit. Dýni rozřízneme, oloupeme, vydlabeme a nakrájíme na kostky. Vedle v hrnci si uvaříme zeleninový vývar.


Na začátku necháme v hrnci na másle změknout cibuli a česnek pokrájené na jemno a přihodíme i kousek nakrájené chilli papričky (dle chuti). Potom přihodíme dýni, necháme chvíli osmahnout, zasypeme kari kořením a zalijeme vývarem.

Necháme vařit do změknutí dýně, potom osolíme, opepříme, vlijeme smetanu, necháme přejít varem, vypneme vařič a polévku rozmixujeme ponorným mixérem. A je hotovo:). Jen jsem si nějak zapomněla vyfotit finální produkt:-D snědli jsme to dřív než jsem to stihla... byla moooc dobrá.

Kuřecí prsa plněná sušenými rajčaty a mozzarellou

Ingredience:
- kuřecí prsa (1 malé na člověka)
- nakládaná sušená rajčata
- bazalka
- mozzarella
- pepř
- olivový olej

Inspirovala jsem se podle receptu na apetitonline.cz, je to rychlé, jednoduché, vyžaduje to minimální přípravu.

Kuřecí prsa nařežeme v půlce tak, aby se dala plnit. Nakrájíme na plátky mozzarellu, tu do nich naplníme, přidáme nakládaná sušená rajčata, navrch ještě lístek bazalky a pomocí párátek spojíme. Prsa z vrchu okořeníme, já jsem dávala jen pepř, ale lze asi podle chuti dát cokoliv.


Na pánvi rozehřejeme olej, prsa necháme na pánvi zatáhnout, z každé strany asi 3 minuty. Potom je přesuneme do trouby/remosky a upečeme. Jako přílohu jsem zvolila kuskus. Chutnalo nám, spokojenost, takže to taky zkuste:).

Zhodnotila bych to tak, že se mi večeře na rozloučenou povedla, musím se pochválit (doufám, že ségra to nechválila jen ze slušnosti). Určitě si tyhle jídla ráda brzy zopakuji. K večeři jsme nakonec ve třech vypili skoro 2 litry burčáku, ten si ségra v Austrálii asi taky jen tak nedá:).


We run Prague 2013 a naše zážitky z něj

Letos se konal 3. ročník pražského běhu sponzorovaného firmou Nike - We run Prague 2013. Já i Váša jsme absolvovali zatím všechny ročníky a tak můžeme srovnávat.


Tentokrát nás bylo oproti loňské účasti z řad kamarádů poměrně málo. Byli jsme 4 stateční - já, Váša, Máří a Barča. Zbytek prostě vyměkl:). S heslem, které čerpá částečně z naší pardubické oblíbené Vypsané Fixy - SAN PIEGO RUNS - a které se s námi veze už ty tři roky, co tenhle závod běháme.
San Piego runs

Start byl letos posunut až na 16:00, změna oproti minulým ročníkům, kdy se vybíhalo v pravé poledne.Takže jsme po poledni vyrazili vlakem z Pardubic do Prahy v naší celé sestavě. Měli jsme velké cíle, počasí se zdálo být parádní.

Do areálu Žlutých lázní, odkud se startovalo a kde bylo veškeré zázemí pro běžce, jsme dorazili asi ve dvě hodiny odpoledne. Sluníčko celkem pražilo, takže jsme pili a snažili se najít stín. Po převlečení v šatnách jsme si poprvé za ty tři ročníky taky užili trochu doprovodného programu - vyvalili jsme se na trávník po vzoru dalších běžců a pozorovali parádní představení akrobatické skupiny LA PUTYKA. Potom jsme si trochu zacvičili při organizované rozcvičce hodinu před výběhem a následně jsme si šli vystát asi půlhodinovou frontu na úschovnu věcí.



Fronty se vzhledem asi k 10.000 účastníkům tvořili všude a bylo to spíš přesouvání z jedné do druhé, závisle na tom, kam jsme chtěli zrovna dojít. Pravdou je, že to ale bylo vše dobře organizované, ačkoliv to na mě působilo tak, že ve srovnání s loňským ročníkem organizátoři trochu zlenivěli. Loni se to povedlo, napravili si reputaci po prvním ročníku, takže o co jde, že... Ale pořád na naší straně převládala spokojenost.

We run Prague je v mých očích takovým svátkem běžců všech kategorií, ale hlavně těch amatérských. Může se přihlásit kdokoliv, nemusí mít strach, že bude dobíhat do prázdného prostoru cíle a že kolem trati bude vylidněno. Je to skvělá motivace, příležitost k poznání velké spousty běžců všech možných kategorií. Pro mě to osobně před třemi lety byl takový start, moje první desítka (vím, že by to tak být nemělo:D), přes šílené vedro jsem to zvládla a to mi dodalo sílu a odhodlání trénovat víc a líp a běhat dál. Nevím, jestli to tak má každý běžec, ale já potřebuju trochu motivace průběžně doplňovat a akce tohoto typu jsou přesně tím, co mě nabije.

Naše hvězdná sestava před vyběhnutím

A teď k samotnému průběhu závodu mýma očima:). Naše skupina se rozdělila na začátku na dámskou a pánskou sekci - Vašek odešel o několik sektorů před nás, my jsme zůstaly na začátku sektoru 55-60min. Všichni jsme si plánovali lámat osobní rekordy, samozřejmě:). Což se nakonec ukázalo jako trochu přebytek sebevědomí vzhledem k naší kondici a podmínkám:).

Závod startovala Paula Radcliff, Bára Špotáková a Víťa Veselý, takže ta euforie na začátku, když jsme se asi po 6 minutách ve startovním poli propracovali pod samotnou startovní bránu a zamávali jsme si s těmito sportovci, byla obrovská. A potom už běžet. Bohužel hlavně na začátku je to spíš boj se všemi okolo, jak předběhnout ten lidský špunt, který se neustále tvoří tím, jak se sbíhají rychlejší a pomalejší běžci. Když to někdo na začátku přepálí a nedejbože už na druhém kiláku z ničeho nic zastaví, je to dost o život. Takže první dva tři kilometry jsou opravdu spíš o obíhání, vyhýbání se ostatním, zatímco vás samozřejmě předbíhají ti rychlejší zezadu.

Na začátku jsme se snažily držet se pohromadě všechny tři, ale to se vedlo asi jen několik stovek metrů, protože potom nám Máří nenávratně zmizela při kličkování mezi soupeři. My jsme se s Barčou snažily držet mírnější tempo, abychom to nepřepálily. Běžely jsme spolu a dařilo se nám sebe držet. Minulý rok jsme spolu zaběhly celou trať a cílem jsme proběhly společně, letos to vypadalo, že se to bude opakovat.

Na čtvrtém kilometru jsme začali zabíhat z nábřeží do centra města, kde na nás čekaly kočičí hlavy. Sice nebylo mokro a tak neklouzaly, ale stejně to chce dost ostražitosti, abyste na nich nezakopli, a po chvíli z toho celkem bolí nohy. V Lazarské jsem na Barče viděla, že má asi menší krizi, tak jsem se snažila nás táhnout. Za chvíli jsme se na Václaváku občerstvily a pokračovaly jsme dál. Na Příkopech jsem viděla saniťáky nakládat odpadnuvšího běžce a docela jsem se divila, že odpadl takhle brzy. To je ale asi hned.

Po proběhnutí Staromákem jsme se pomalu dostaly kolem Karlova mostu zpět na nábřeží, kde jsme nejdřív běžely po vršku a potom nás to svedlo dolů na náplavku. Tak přišla druhá občerstvovačka a moje krize, bylo to kolem osmého kilometru a já jsem cítila, že pomalu odpadám. Jak jsem se ještě před dvěma kilometry cítila svěží, tak teď mi začaly tuhnout nohy a cítila jsem silné nutkání zpomalit nebo chvíli jít. Věděla jsem ale, že bych tak asi ztratila Barču, která už zase byla úplně svěží a teď táhla ona mě. Tak jsem se jí nepustila a běžela jsem celou náplavku díky ní. Jakmile jsme vyběhly nahoru a proběhly jsme tunelem pod Vyšehradem, vykoukla na nás cedule s nápisem "9km", pod kterou saniťáci nakládali další běžkyni (bylo mi jí líto, už jen kilák do konce), což mě dost nakoplo a chtěla jsem být už co nejdřív v cíli. Takže jsem natáhla krok a Barča se mě držela... na svůj vkus a tempo jsem běžela vážně rychle, co nejrychleji to šlo. Barča se mě držela, takže jsem se nebála i zrychlit (pozor, aby to nevypadalo, že jsme sprintovaly, tomu jsme se ani neblížily:)).

Jak jsem byla natěšená na cíl a na to, že už ho uvidím, a stále jsem proto zrychlovala, popadla mě panika, že to nezvládnu udýchat. Plíce už mě pálily, nohy začínaly být unavené.. Začala jsem si říkat, že to teda bude ostuda, když to do cíle budu muset dojít:D. Ale snažily jsme se s Barčou hecovat, chvíli byla ona přede mnou, chvíli já před ní, najednou byl cíl na dohled a nastal poslední problém - lidský špunt. Asi bylo víc běžců, kteří to museli do cíle dojít a před samotným cílem jich před námi najednou byla celá hradba. Vzhledem k tomu, že jsem byla rozběhnutá, zkusila jsem je začit nějak proskakovat a zadařilo se... Lekla jsem se, že jsem ztratila Barču, ale naštěstí i ona je bojovnice a rozhodně nezůstala pozadu, když jsem se otočila, byla vedle mě:).

A dopadlo to tak, jak se dalo čekat - doběhly jsme do cíle spolu v úplně stejném čase. Na to, že spolu netrénujeme, máme opravdu stejné tempo, což je skvělé:).

V cíli jsem se dívala na čas, který jsem si měřila telefonem, a vypadalo to, že jsme se oproti loňsku docela zhoršily. Neměla jsem ale ještě oficiální čas, takže jsme si šly vzít pití, sušenky, banány, a odebraly jsme se pomalu na místo srazu se zbytkem skupiny.

Naše hvězdná sestava po doběhnutí:)

Když jsme se po delším čekání všichni sešli (Váša čekal u jiného stromu:)), tak nám přišly oficiální výsledky - všichni jsme si pohoršili oproti loňsku, ale nijak dramaticky. My jsme s Barčou měly čas 1:01:45, o půl minuty horší než vloni.

Společně jsme ale vyhodnotili, že lepší bychom asi ten den nebyli. Trénink přes léto nebyl kdovíjaký, bylo vedro, hodně lidí na trati, což vyžadovalo neustálé kličkování, delší zastavení na občerstvovačce, atd. Akce to byla ale opravdu povedená (až možná na nekonečně dlouhou frontu čekající na vydání věcí z úschovny po závodě) a já se vážně těším na příští ročník!